Kdo jste ještě nebyl na Psím zubu – našem srubu na Posázavské stezce, tak byste to měli určitě „dohnat“.

Není tu žádný komfort, kromě led světýlek si elektrický lustřík nerozsvítíte, záchod rozhodně nespláchnete neb na kadibudce jaksi není čím…a když si chcete uvařit, budete rádi za malou plynovou bombu s dvouvařičem, kterou si ale možná budete muset doběhnout do vsi vyměnit, když budete kulinařit hodně. Je to jen pouhé tři kilometry, žádná hrůza.

Abych nezapomněla, vodovodní kohoutek nehledejte, hezky kanystřík do tlapek a šup pár set  metrů ke studánce s výbornou  vodou pitnou. Na umytí čehokoli pak teče podstatně blíž pramínek vody užitkové. Pravda je, že pobyt na srubu vás naučí šetřit se vším – co si nepřinesete, nemáte. A zároveň platí, že co si přinesete, nemělo by po vás na místě zůstat – ti, co přijdou po vás, si určitě nesou budoucí odpadky vlastní.

Až budete usínat, nepochybně uslyšíte šramot, to jak se probouzí noční život malých obyvatel. My jsme si hleděli do očí s plchem velkým, který se nepokrytě divil, cože tam chceme, když tady na té polici to má přece pronajaté on. Dobře, ve dne my, v noci ty, dohodli jsme se.

Psí zub je zkrátka opravdová romantika se vším, co k romantice a pobytu v přírodě patří. Je fajn, že ještě všude nefunguje všechno samosebou. Líbí se mi to. Koukám na obsazenost - brzy budou prázdniny, začnou tábory a proto je na srubu dost volno. Výborně, než odjedu na náš tábor, asi tam pojedu zas. Ne asi, určitě. Jdu si otevřít formulář.

Jindřiška Zoufalá